[ Webhosting profitux.cz ]

Anabáze: Alojsek – Sova řečená poštovní

Autor: Jamie Foster <(at)>, Téma: Povídky, Vydáno dne: 26. 01. 2017 21:00

Sovy jsou nadmíru inteligentní tvorové. Nebo ne? První díl série 24 písmen abecedy.

Každý z vás má jistě nějaký ten budík. Ruku na srdce. Není přece nic horšího, než ráno vstát pozdě. Vyskočíte z postele div se nepřerazíte o papuče a nestihnete se pořádně umýt, přičemž si ve spěchu ještě stihnete namočit rukáv do vody v umyvadle. Na snídani už ani nemyslíte a zamíříte do letaxového krbu, který vás přenese do práce. Přes celou chodbu vašeho odboru na Ministerstvu kouzel vidíte nerudně se tvářícího šéfa, který si jednou rukou poklepává na hodinky a druhou čechrá masitý knír doufaje, že to nestihnete. S trochou štěstí, životním výkonem v běhu na dlouhé vzdálenosti a dvěma velkými kruhy potu v podpaží to nakonec v posledních vteřinách před devátou hodinou dokážete. Doplatíte na to ale notnou dávkou vynaložené energie a nervy, které
máte – slušně řečeno – v háji. Proto i já mám svůj budík. Co na tom, že krajně netradiční.

Můj budík se jmenuje Alojsek a každé ráno, pravidelně v sedm hodin, naráží ve vysoké rychlosti do okenní tabule mé ložnice. Je to sova pálená a řadí se do čeledi tupohlavých. Mnozí moudří čtenáři nyní začnou dozajista protestovat, že taková čeleď přece neexistuje, ale já se s nimi nepřu. Oficiálně nic takového, jako tupohlavé sovy, opravdu v encyklopediích zavedeno není. Nicméně, když slušně požádáte, každý zkušený kouzelnický ornitolog vám potvrdí, že v praxi takto bývají nazývány sovy, které jsou lidově označovány za „postrachy“. „Postrach“ se projevuje nekontrolovatelnými pohyby, krajně pomateným stylem letu a odpudivými skřeky, které se derou z jeho zpropadeného hrdla na důkaz vděku, že jste ho nakrmili. Jakožto majitel Alojska vám mohu z osobní zkušenosti říct, že fungovat s takto pomatenými tvory je vskutku nepříjemné.

Jednoho krásného nedělního dne jsem si proto řekl, že bych po nudném týdnu uvítal trochu povyražení. Nějakou dobu jsem přemýšlel, ale nakonec mě napadlo využít služeb svého pomateného opeřence. Sebral jsem pergamen, napsal na něj několik náhodných slov, svázal jej do ruličky a připnul Alojskovi k pařátu. Po pěti minutách vysvětlování se mi podařilo popsat, kam má vlastně letět. Otevřel jsem okno a sova se po shození keramického květináče vydala na cestu. Dal jsem jí pár minut náskok a poté jí následoval na koštěti.

Doletět Alojska nebyl vůbec žádný problém. Tvor se ve vzduchu kymácel ze strany na stranu a přitom kličkoval prázdným prostorem jako opilec potácející se nočními ulicemi Londýna. Udržoval jsem dostatečnou vzdálenost a sledoval, co se bude dít dál. Občasné turbulence sovu vyváděly z míry a při propadu vzduchovou propastí vždy naštvaně zaskřehotala, čímž mi připomněla ranní krmení. Ve volném prostoru nebyla taková zábava. Po dvou kilometrech jsme se však pomalu dostávali k malému městečku, kde bydlel můj známý. Před malým prostranstvím plným domků byl ale ještě rybník, kde se mi dostalo velice nečekané zábavy. Alojsek se držel zhruba 15 metrů nad hladinou a vypadalo to, že přelet zvládne. Všechno však změnil náhlý poryv větru, který ho vyvedl z míry. Postrach vydal mohutný skřek a vyděsil kachny, které do té doby klidně plavaly na rybníku. Takovéto zvuky děsily i mě, a proto mi bylo jasné, že tam dole zavládne masová panika. Kačeny se rychle zvedaly do vzduchu stejně rychle, jako když někdo v moři plném turistů zařve: „Pozor! Žralok!“ a davy se vyhrnou na pláž. Kačeři ze strachu ze smrti, která se, doprovázena zvukem absolutního šílenství, blížila odněkud z neznáma, vůbec nehleděli na blaho svých družek a hlava nehlava do nich naráželi při snaze dostat se co nejrychleji pryč. Strůjce tohoto šílenství však neunikl bez škrábnutí. Kachny se prohnaly kolem něj a zmatený Alojsek se nedokázal této kanonádě vyhnout. Dostal odhadem dvacet zásahů, než zaplul do rybníka těsně u břehu.

K mému velkému překvapení se mu povedlo vylézt ven. Křídla měl však naprosto nepoužitelná. Na svých krátkých nožkách se tedy vydal k ryze kouzelnické vesnici s promočeným pergamenem u nohy. Jeho drobné tělíčko se kymácelo, ale on pokračoval hrdě dál. Asi tady někde jsem Alojse začal obdivovat. Ta sova byla tak odhodlaná… Sice asi čtyřikrát zapadla do škarpy u cesty a několikrát narazila do popelnice, či lampy pouličního osvětlení, ale dopis doručila. Sice zdevastovaný, ale doručila.

Dámy a pánové. Věřte mi, že od té doby si Alojse vážím. A to i přes to, že je naprostým postrachem. Tolik mravní síly jako on totiž neprokázal nikdo, koho znám.

Jamie Foster


Korekturu provedla Annabelle Fairy.